ON MLUVÍ! TO UŽ TADY DLOUHO NEBYLO! A taky o lišákovi a slepicích.

Co vnímají -náctiletí?

K probuzení někdy stačí liška

Jela jsem autobusem z města do vesničky v podhůří Jizerek, odkud pocházím. Přímo naproti mně si sedla starší paní, a protože je řečná, hned mě oslovila. V tohle autobuse jezdí většinou samí známí a povídají si. Nahlas. Víceméně halekají. A tak jsme s paní na sebe halekaly. Nějak nás nenapadlo sednout si k sobě a navíc – když halekáte, mohou se přidat k hovoru další lidé, protože prostě ví, o čem je řeč.

„Viděla jsem tuhle vašeho pejska, když jsme šly s vnučkou okolo. Já si myslela, že je to podvraťáček, ale vnučka mi vysvětlila, jak vzácný je to pes, že ho má i anglická královna,“ zahájila paní rozhovor. Pak jsme probraly její tři kočky, který pes k ní chodí na snídani, jak se kolem domu motají kuna a lasička a tak. Paní o všech zvířatech vyprávěla s obrovskou láskou. K tomu se různě přidávali okolo sedící, tak si vlastně povídal celý autobus. Prostě upovídaná komunita. Až na dvě dvojice. Jednu tvořili dva mladí lidé, tak asi 17letí. Dívka si četla a chlapec měl na uších sluchátka a v ruce telefon. Palce mu rejdily po klávesnici, okolí mu bylo ukradené. Za nimi seděly dvě ženy a podle toho, jak se dívaly na mládež, k nim nějak patřily.

Zábava v autobuse byla družná a najednou mi ta moje známá paní povídá: „No, představte si. Měli jsme slepičky a pro tu poslední si jednou odpoledne přišel lišáček. Takovej byl malej, asi ještě mládě nebo nějak nemocnej. No slepičku nám zakous‘. Vnuk ho pak vyplašil, tak utekl. Tak jsem tu slepičku vzala a odnesla mu ji do lesa. Já ji už jíst nemohla a on měl určitě hlad. Aspoň přišla k užitku.“

Dívka strčila do chlapce. Sundal sluchátka, ona se k němu naklonila a něco mu šeptala. Asi příběh, který právě zaslechla. Chlapec se začal rozčilovat: „Co blbneš, to přece není možný! Lišák jí zakousl slepici a ona mu ji ještě přinesla pod nos?! Není ta bába praštěná?!“ Vstali a vystupovali a mezitím se stále dohadovali. Žena za nimi se obrátila na kamarádku a nevěřícně jí povídá: „Jano, on mluví! To už tady dlouho nebylo. Pořád má na uších sluchátka nebo čučí do noťasu. My všichni jsme mu šumák.“ Vyšlo najevo, že je to jeho teta, a hodně ji štve, když synovec dává přednost virtuálnímu světu před tím lidským.

A ejhle – stačil lišák a slepice, aby se jeden mladý muž prorozčiloval do skutečnosti!

A já si uvědomila ještě další věc: kdyby se to stalo mně, hodila bych mrtvou slepici do popelnice. Paní ji odnesla tam, kde mohla pomoct další živé bytosti. Musím se ještě hodně učit!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *