CHUDÁCI WORKOHOLICI!

Být workoholik není žádný med.

Je krásné být na cestě!

Porazila mě chřipka. Termín porazila vážně odpovídá, protože zatímco normální lidi byli po týdnu fit, já trpěla ještě po 14 dnech stavem tupého zírání do zdi, usínala v metru a v hlavě naprosto vymeteno (mimochodem, když usnete v metru, dozvíte se od tamní ostrahy moc krásných nadávek 😊). Čímž mi utekly 3 zakázky, nedodala jsem včas články, minula jsem se s úžasným zahraničním lektorem, na kterého jsem se hrozitánsky těšila… a všude kolem mě rostl binec.

Ovšem hlavně rostl ve mně. Podruhé v životě jsem zažila, že „nevykonávám“ (poprvé to bylo loni v létě po úrazu hlavy). Napadaly mě myšlenky jako: „už na to nemáš“, „jsi neschopná a líná“, „nikdo o tebe nemá zájem“, „nemáš co nabídnout“, „jsi prostě stará“…

Posedlý workoholik ve mně strádal, hulákal a pral se, že už chce něco dělat, něco – cokoliv! Když ne přednášet nebo psát, tak aspoň přestavět byt, zpracovat fotky za uplynulých 35 let nebo přesadit všechny kytky. Jenže tělo na to nemělo. Tak to všechno zůstalo stát a já dál usínala nad stolem a zírala do zdi za asistence stále hlučnějších výčitek toho vnitřního prudila, jak jsem to nemožná a že jiný/á na mém místě by dávno…

Já vím, říká se, že workoholismus je z gruntu pochybený životní názor. Že to není zdravé ani rozumné pořád se za něčím hnát. Že člověk si má život užít, ne se jím prohnat jako kdyby mu zapálili raketu u zadku. Ale když ono to některé lidi baví! Když se ženete za nějakým záměrem nebo myšlenkou, cítíte radost, potěšení, šumění krve v žilách, adrenalin skáče jako roční kůzle – a co teprve, když se dílo podaří!

A pak lup ho – a tělo zastaví. To není jenom otrava, to je přímo děs! Umíte si představit to pnutí? Všude kolem vám opakují, jak je to dobře, když jste vysadili, že je nutné relaxovat, žít zdravě, nepřepínat síly, všímat si každodenních maličkostí, být tady a teď – a vy byste se už tak rádi zase do něčeho pustili – a houby!

Pane jo, už slyším kritické hlasy, které mě kárají, co to mám za názory. Inu, já vám je necpu. Jenom říkám, že obecné povědomí zdvíhá káravý prst nad stálou snahou něco dělat, něco měnit, za něčím se hnát, ale kdo polituje nás, workoholiky, když nám to pak nejde?!

Uznejte, že být nemocný workoholik není žádný med!

 

S potěšením a mírnou nadsázkou napsala Olga

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *